RANNÍ PROBUZENÍ
Přátelé, jestli chcete, pojďte se se mnou podívat do světa, kde nikdo po nikom nikdy nic nechce. Je to úžasný svět a není tak cizí, jak by se vám mohlo zdát. Tento svět je totiž reálnější než všechno, co kolem sebe vidíte.
Abychom se mohli do tohoto světa ponořit a plně ho zakusit, tak se musíme vrátit na úplný začátek všeho. Zní to mysticky, ale opravdu jen zní. Takovýto začátek nemusí být nutně spojený se vznikem světa, nebo se vznikem vesmíru. Začátek sám o sobě totiž nepožaduje velkých slov. Začátek jako takový si můžete spojit s čímkoli, co ve svém životě zažíváte. Začátek je jen pocit. My si dnes tento pocit spojíme s ranním vstáváním. Všichni bez rozdílu tento stav znáte, takže pro vás nebude problém se na tuto notu vyladit.
Líbí se mi, že spolu opět nacházíme něco, co nás spojuje. Něco co nám říká, že jsme všichni stejní. Všichni usínáme a všichni se budíme. Ať jsme bílí, černí nebo žlutí.
No ale pojďme zpátky. Odcházíme spát. Když se opravdu nad tímto stavem zamyslíte, tak zjistíte, jak jsme všichni odvážní. Odcházíme do světa, který vědomě nemůžeme nijak řídit. Nemůžeme nijak svým mozkem ovlivnit průběh noci, nemůžeme nijak ovlivnit běh našich snů, nemůžeme v podstatě vůbec nic. Uvědomili jste si to někdy? Uvědomili jste si, do jaké bezmocnosti se každý večer pouštíme? Jen si to představte, jak člověk přes den realizuje své představy, jak prosazuje své pravdy, prosazuje svou důležitost, jak otiskuje výplody své mysli do fyzického světa, jak prosazuje svou nezastupitelnost a pak z ničeho nic, kde se vezme, tu se vezme, je tu naprosto bezmocný stav. Spánek.
Přátelé, jste odvážní a ani si to neuvědomujete. S každým ulehnutím do postele se zbavujete všeho, co vás v životě tíží. Dokonce se zbavujete i toho, z čeho máte velikou radost. Zbavujete se zážitků, pocitů, vjemů, kamarádství, práce, rodiny, zvířecích mazlíčků, knih, nemocí, víry, postavení, důležitosti a já nevím čeho ještě. Z celého dne vám nezůstane vůbec nic. Tomuto stavu se říká božský, protože je naprosto svobodný, nemá žádné pohlaví, žádnou národnost, žádné potřeby. S každým usnutím se stáváte naprosto vyjímeční. Stáváte se čistí. Pokud vám to čas a dobrá nálada umožní, zastavte se nad tímto usnutím a plně si tento pocit prožijte. Třeba zjistíte, že vaše celodenní honění za něčím není až tak důležité, jak si myslíte. Třeba najdete ve svém životě více klidu, třeba......kdo ví.
Tak, a konečně se můžeme podívat do světa, o kterém jsem psal v úvodu. Usnuli jsme a zbavili jsme se všeho. Nezůstalo nám vůbec nic. Dokonce nám nezůstalo ani to pyžamo. Stali jsme se ničím. Stav ničeho je okořeněný nějakým tím snem, aby to nebylo zas až tak dokonalé. A teď to přijde. Vrátíme se zpátky do světa, do své reality. Je to zlomový okamžik, protože když jsme usnuli, přestal pro nás svět existovat a když jsme se probrali, tak existovat začal. V momentě první vteřiny procitnutí se ještě nic neděje, je to stav, kdy po nás nikdo nic nechce, ani my sami po sobě. V této první vteřině jsme ještě naprosto svobodní. Tak a teď to přichází. Každý máme dvě možnosti. První je ta, že se tohoto stavu svobody nepustíme a ta druhá je, že spustíme sled svých myšlenek a začneme se topit v moři představ své důležitosti.
Zkuste si představit usnutí jako místnost bez oken a dveří, která je celá bílá, bez poskvrny. Vy sedíte uprostřed. Tato místnost má jednu zvláštnost. Stěny nejsou pevné a nepropustné. Dokud sedíte uprostřed, tak to nevnímáte. Cítíte a vidíte jen čistotu. Můžete v tomto stavu být celý svůj život, protože je to váš prapůvodní přirozený stav. V tomto stavu vaší mysli po vás opravdu nikdo nic nechce. Nikdo. Jenže taky můžete udělat to, že se zvednete a hlavu prostrčíte skrz stěnu. Prostrčíte ji tam, kde je vám to nejbližší. Někdo v místě lásky, někdo v místě starostí nebo pohody, jiný hlavu prostrčí v místě zlosti, další v závisti nebo v lenosti. Každé místo v těch stěnách má svou emoci. Kouzlo je v tom, že se tato místa nijak nevnucují, nenabízejí se. Stěny jsou přece úplně bílé a když sedíte, tak ani nevíte, že ony stěny nejsou nepropustné.
Co s tím vším máte vlastně dělat? Tato místnost je totiž stav vaší mysli. Když sedíte uprostřed své bílé místnosti, tak nic nevymýšlíte, nic neřešíte. Jste naprosto svobodní. Vůbec nevnímáte, co se za stěnami děje. Tušíte, že je tam nějaký pohyb, ale to je asi tak všechno. S každou myšlenkou se pak zvedáte ze svého místa a strkáte hlavu skrz. Děláte to dobrovolně, protože v oné místnosti s vámi nikdo není. Nikdo vás nenutí se uvnitř sebe čímkoli zabývat. Nikdo.
Přátelé, svět, kde nikdo po nikom nikdy nic nechce, jste vy sami. Jste to vy ve spánku a hned po probuzení a je jen na vás samotných, jestli zůstanete sedět ve středu své krásné čistě bílé místnosti, anebo jestli začnete hlavu prostrkovat ven.
Je to opravdu jen a jen na vás.