JINÝ POHLED
Přátelé, pojďte se se mnou podívat na to, jak se na sebe a na dění kolem díváte. Pojďte na úplný začátek.
Hned v úvodu se podíváme na jeden holý fakt. Nepopíratelný a hlavně, většina z vás jej zná. Předpokládám, že většina z vás používá zrcadlo. Nezáleží na jeho tvaru, na jeho umístění a ani na jeho rámu. Prostě zrcadlo. Tvar, umístění a rám vidím jako vaše povahy. No a teď ono kouzelné přirovnání. Plně si jej teď zažijte, ale opravdu. Čtěte se zapnutými smysly pro prožitek. Start. Když máte na sobě nějaký problém, třeba s oblečením, nebo s flíčkem na tváři, tak uděláte jeden úžasný krok. Jdete k zrcadlu a v jeho odrazu uvidíte to, co chcete řešit. Ještě jednou a pomalu: uvidíte to, co chcete řešit. Cítíte to? Cítíte, jak blízko jste tomu, co pořád ve svém nitru hledáte? Podíváte se na svůj odraz a prověříte, jestli to, co chcete mít ve vámi stanoveném pořádku, takové je. Nejde mi teď o to zrcadlo, je to jen berlička k tomu, abych vás navedl na něco, co zcela běžně a téměř denně děláte, ale přes hustotu informací neumíte použít. Pojďme si tento váš prohlížecí postup rozebrat podrobně. Bude dvojsmyslný a bude prolínat váš fyzický postoj s postojem vašeho nitra. Otevřete se tedy tomuto způsobu mého projevu.
Vznikl vám problém. Neřešme teď, jestli to doopravdy problém je, anebo ne. Prostě ve vás vznikl rozpor a chcete jej vyřešit. Cítíte, že jste si například na tváři něco rozškrábli a máte tam kapku krve. Kapku krve utřete kapesníkem, ale pak přichází nejistota. Nemám tam nějakou šmouhu? Je tento problém dořešený? Jenže co, nejste chameleoni, abyste očima točili dopředu a dozadu a všechno viděli. Nejste prostě schopni svůj problém uvidět v plné síle ve stavu, v jakém jste. Oči vám neumožňují vidět vaši tvář. V tomto směru jste nedokonalí, ale co už, patří to k životu. Prostě to tak je. Abyste tuto slabost vyrovnali, uděláte jednu prostou věc, buď půjdete k zrcadlu, nebo si jej vezmete do ruky. Víte co vlastně děláte? Víte to? No dostáváte naléhavou potřebu se pozorovat. Dostáváte potřebu se na sebe podívat skrze něco, co není vámi. Zrcadlo nejste vy. Jste úžasní, protže umíte tu nejzákladnější věc, kterou potřebujete na své cestě k vnitřnímu klidu. Gratuluju. Umíte se totiž podvolit pocitu pozorovatele, umíte se mu plně oddat. Chcete pozorovat sami sebe. Skvělé.
Ale pojďme dál. Vaše potřeba se s pohledem do zrcadla začne naplňovat. Stále si udržujte svůj prožitkový pohled. Pomalu čtěte a bytostně prožívejte. Váš pohled do zrcadla má jednu základní potřebu a to tu, že chcete uvidět, jestli máte flíček na tváři. S touto potřebou do tohoto pozorování jdete. Blížíte se k zrcadlu a pak to přijde. Sledujte. Vy jste před zrcadlem, ale po nahlédnutí do něj už to nejste vy, kdo před tím zrcadlem je. Vy se totiž vnitřně ztotožníte se svým odrazem. Svému odrazu řeknete: "Mám na tváři šmouh od krve". Vy vlastně mluvíte z pozice odrazu, stáváte se odrazem, stáváte se ničím, protže odraz neexistuje, jen se odráží. Cítíte to? Myslíte, že to je normální, co téměř denně děláte? Říkat nějakému odrazu, že jste takoví nebo makoví? To vypadá na svírací kazajku a odvoz do náležitého zařízení.
Chápu vaše pocity, na jednu stranu vás vychválím a na druhou stranu vás pošlu rovnou do blázince. Jenže tak to prostě je. Skrze konkrétní prožitek vám chci ukázat cestu, po které stejně pořád chodíte. Nejsem stavitel cesty, která už po staletí a tisíciletí postavená je, ale rozsvícím lampy, které vám na ni z nějakého důvodu zrovna nesvítí.
Vraťme se k zrcadlení. Do žádného blázince nepojedete, to je jisté, protže to bychom museli prohlásit celý svět za blázinec. Všichni totiž svému odrazu říkají, že to jsou právě oni, bez rozdílu. Ať je to muž nebo žena, ať je to Čech nebo Japonec, ať je to hinduista nebo křesťan. Dělají to prostě lidé.
Jak už jsem psal, k zrcadlu jdete s určitou konkrétní potřebou. Chcete vidět, jestli máte šmouh na tváři nebo ne. Toto je zlomové, to si plně uvědomte. Chcete se pozorovat. Tak a teď si tento prožitek uchopte a vložte jej do svého bytí, do svého života. Přiblížím vám to skrze ten šmouh. Živě si představte, jak se bojíte zrcadla a pobíháte po světě a naříkáte, že máte strašný šmouh na tváři. Lidé vám říkají, že není tak strašný, že stačí vzít kapesník a utřít jej. Dokonce vám ukazují, kde přesně máte utírat, jenže vy nereagujete. Když se bojíte zrcadla, bojíte se i všech odrazů. Cítíte to? Proč se bát toho, co stejně děláte pořád a zcela automaticky? Je opravdu vaše fyzické chování tak rozdílné od toho, co prožíváte uvnitř sebe? Odpověď nechám na vás.
Tématem dnešních slov je schopnost se pozorovat. Ukazuju vám, že ať chcete, nebo ne, pořád se na fyzické úrovni pozorujete. Zkuste si tyto pozorovací prožitky přenést i do vašeho každodenního vnitřního života. Pozorujte své reakce na vnější děje. Zkuste vaše reakce přiřadit odrazu, to přece umíte, že? Zkuste si říct, že máte na tváři šmouh zlosti nebo přílišných starostí, a pak jej prostě setřete kapesníkem porozumění a ponechte si svou tvář bez poskvrny.
Prožívejte a plně pochopte svůj odraz. Odraz je totiž vždycky jen váš a jaký si ho uděláte, takový ho máte. Jestli vidíte, že má svět šmouhy, tak je prostě vidět chcete a nebo do tohoto pohledu s touto potřebou vcházíte. Vždyť s tímto postojem ke svému zrcadlu přicházíte téměř každý den. Není to tak? Proč byste si pak ten odraz vyvolávali? Proč byste se chtěli vlastně v zrcadle vidět? Pokud bytostně víte, že na tváři problém nemáte, tak si na nějaké zrcadlo ani nevzpomenete a na šmouhy už vůbec ne.
A to je ono, pak žijete JEN TAK.
Žijte JEN TAK.
POZORUJTE, nestávejte se děním. A co tedy máte s vaším děním dělat? Nic, zase ho jen POZORUJTE.
A náš úhel pohledu? Ten je daný tím, co vidět chceme a co ne.........